Minulý týden měl premiéru film Django. Co mu říkáte?
Já mám vždy takové rozporuplné pocity, protože se na sebe nerad dívám. Když je nějaký pořad o mně nebo o Olympiku v televizi, tak na to koukám jak na „nahatý film“. Já se stydím prostě. A také se bojím, že se to lidem třeba nebude líbit. Ale zatím všichni, co to viděli, tak to ohromně chválili. Já jsem to viděl už třikrát, ale nejsem schopný o tom říct vůbec nic.
Jaké bylo natáčení? Vy jste prožil s autory filmu dva roky.
Ano, natáčení bylo náročné. S Olgou, se kterou jsme se už zkamarádili, včetně jejího manžela Honzy Malíře, kterého znám léta, jsme si řekli, že když se do toho pustíme, tak jí vyjdu ve všem vstříc. A také jsem to dělal, i když musím říct, že za ty dva roky už jsem toho měl trošku plné zuby. Ale ne, že by se ona chovala nějak špatně, ale už to trvalo strašně dlouho. Vždycky mi zavolala a už jsem byl zděšený, kdy k nám zase chtějí přijít filmovat. Byli u nás na Vánoce i na Velikonoce. Málem nám vlezli s kamerou i do postele. Ale doufám, že výsledek bude stát za to.
O čem film je?
Je o posledních dvou letech, které jsem prožil s kapelou a s rodinou, a v tom je částečně zobrazený i můj historický vývoj.
Jak byste shrnul svůj život, když se ohlédnete za těmi 80 lety?
Myslím, že ta kariéra byla dlouhá. A doufám, že ještě chvilku bude trvat. Já jsem muzikant tělem i duší. Já to prostě miluji. Bez muziky nejsem schopný vydržet a a děsím se toho, až to prostě nepůjde. Úplně se toho děsím! Vůbec nevím, co bych dělal. A nechci se rouhat, ale „správnej“ rocker má umřít na jevišti.
Mně přijde až trochu paradoxní, že rockeři, kteří vedou divoký život, třeba vy nebo Mick Jagger, ještě pořád hrajete. A potom vedle vás, nějaký 80letý pán, nějaký úředníček, se klepe.
Jak je to možný? Víte, já vám řeknu jednu věc, kterou nechápu. Já mám vrstevníky, se kterými jsem se potkal třeba před 20 lety, a oni mi říkali, jak už se těší do důchodu a že už nebudou muset ráno do práce. Být v důchodu – to je takové předsálí pohřbu, protože tam se už stejně nic moc nedělá. Protože, já to poznám i na sobě do určité míry, člověk dokáže zlenivět. To je raz, dva, a pak se to špatně nahazuje. Já tedy asi neumím zlenivět. Pořád jsem nabuzený.
A není to tím, že oni, někteří, chodili do práce až s odporem? Kdežto vy jste si v životě dělal, co jste chtěl a co vás bavilo?
Já jsem chodil také do práce, skoro dva roky jsem opravoval telefonní ústředny. Dneska je to úplně jinak, dneska bych to už neuměl. A pamatuji si, že když jsem tenkrát odcházel z práce, tak pro mě nebylo tak důležité, že nebudu muset vstávat. To jsem stejně nemusel. Já jsem měl svůj rajón a hlásil jsem se do práce telefonem. Z postele jsem vytočil číslo, řekl jsem Janda, oni si udělali čárku a už jsem byl v práci. Takže v tom to nebylo, ale ta svoboda, že budu moct brnkat i přes den a že budu moct jet někam na zájezd třeba na týden, to bylo úžasné.
Jak vypadá váš den? A jak moc hrajete, navzdory vašemu vysokému věku?
S Olympikem hrajeme zhruba 80 koncertů za rok. Pak máme nějaké zkoušky, nějaká televizní vystoupení nebo nějaké natáčení. Takže řekněme takových 100, 120 dní z roku se věnujeme profesi. Pak každý samozřejmě doma zkouší a pracuje a já jako kapelník mám ještě tisíce dalších povinností. A pak mám tu druhou stránku, a to je tatínek. Já jsem tatínek od pěti dětí, teď mám dvě poslední holčičky, které strašně rychle stárnou. Vozím je pravidelně třikrát týdně ráno do školy, vstávám v půl sedmé, a pak pro ně jedu a musíme na kroužky – na koně, na tenis, na piano, na hudební nauku a na sbor. Fakt toho mají hodně a já to s nimi absolvuji a dělám to rád. Už jsem si zajel svůj režim, ještě k tomu chodím na můj oblíbený tenis, občas jdu na kulečník, do divadla, do kina, občas i na nějaký večírek, takže ten den mám opravdu naplněný.
Jak si užíváte své pozdní otcovství? A jak se liší od těch předchozích?
Jsem mnohem zodpovědnější, já se o ně opravdu starám. Odmalička. Kdybych uměl kojit, tak bych to dělal. Já jsem je převlíkal, koupal, uspával. Víte, já jsem měl trošku takový dluh. Marta a Péťa, to byly moje dvě první děti z prvního manželství, kdy jsem hrál těch koncertů tak 250 za rok… O ty jsem se moc nestaral. A ještě jsem byl navíc moc mladý. Mně bylo 25 let, já byl rozlítaný. Já, když jsem konečně měl volno, tak jsem přemýšlel, kam zase půjdu ještě na který večírek. Ale teď jsem zodpovědný. To je ten zásadní rozdíl.
Kterou svou píseň máte nejraději? Já třeba Slzy tvý mámy šedivý…
Já mám těch písniček hodně, já je mám jako svoje děti a nechci žádnou z nich upozaďovat, ale když už přijde na tuhle otázku, tak nejraději mám Otázky. Když jsem ji začal zpívat: Kolik mám ještě dní, než přijde poslední?, bylo mi nějakých sedmadvacet, tak mi to přišlo směšné. Dnes už to zpívám opravdu jako zralý chlap a už tomu rozumím.
Jak hodnotíte vývoj Olympiku za dobu jeho fungování?
Ta muzika se samozřejmě nějakým způsobem vyvíjela, Olympik se vyvíjel, a i já jsem se vyvíjel v tom čase nějakým způsobem, ale přesto ta zátěž minulosti, toho řekněme pravěkého bigbeatu, jak jsme říkali, ta v člověku prostě je. Ale Olympik se hodně rozkročil, my jsme absorbovali některé styly docela vehementně, jako metal a punk, možná trošku i reggae, dotkli jsme se těch stylů, ale z mého pohledu, člověka, který má o tom nějaký historický přehled, musím bohužel konstatovat, že rock‘n‘roll to má za sebou. Už je na konci vývoje, už možná 30 let se vlastně nic zajímavého nestalo. Bohužel se to reinkarnuje na nějaké revivaly, ale žádný zásadní nový styl nevznikl. Trošku funguje počítačová muzika, ale to se mně netýká, já jsem bytostně živý hráč. V tohle to je pro mě trošku smutný.
Vy ale se držíte rock‘n‘rollu pořád?
Jasně, ten základ je rock‘n‘roll, ale říkám, ten vývoj se vytratil někdy v 90. letech. Řekl bych, že poslední kapela, která do toho ještě měla co mluvit, byla Nirvana se svým grungem, ale od té doby se nic neděje.
Jaké je složení vašeho publika?
Moji vrstevníci už nechodí. Já se vždycky ptám, jestli tam je někomu osmdesát, a to se nikdo nehlásí. Tak slevím na sedmdesát, to tam taky nebývá. Nejstarší chodí tak o dvacet let mladší, než jsem já. Ale chodí i mladí, samozřejmě. Myslím si, že Olympik udělal písničky, které jsou nadčasové. Mám takový příklad. Když bylo mojí dceři Rozárce před dvěma lety devět, tak přišla a zpívala si Vymyslel jsem spoustu nápadů. A já jsem se jí zeptal, co to je za písničku. Dělal jsem „blbýho“. A ona říkala, že to je taková písnička, co si zpívají holky ve škole. A teď jsem si říkal, jestli jí to mám říct, že jsem to složil. Aby si neříkala, že se vytahuji. Ale pak jsem jí řekl, že jsem to složil já, a ona to odbyla jako že jo, že to je dobrý.
Vedete holky k hudbě?
Ta starší, to je takový studijní typ, ta má našlápnuto hodně vysoko, a ta mladší, Rozárka, nerada cvičí na piano, ale hezky zpívá. Už jsem ji učil na kytaru, ale zase ji odložila. Nechci ji do toho nějak zásadně nutit, i když se to má, co si budeme vyprávět. Ale myslím si, že Rozárka je takový typ jako Marta. Ale uvidíme.
Olympikem prošla spousta zajímavých osobností. Kdo vám hodně utkvěl v srdci?
Tak rozhodně Béda Berka, jak jsme mu říkali. Mirek Berka. To byl rozhodně výborný rock‘n‘rollový klavírista. Těch tady bylo málo. Já bych řekl, že tak dva, tři se tady narodili, kteří uměli hrát rock‘n‘roll, jak se hrál, to boogie takové. Dnes nevím, jestli to ještě někdo vůbec umí. Pak bych ještě jmenoval Jeníka Pacáka, což byl bubeník. To byl takový boží člověk, který se nikdy v životě na nic se neučil a ty lidové nástroje mu vždycky šly, takže hrál na flétnu, foukací harmoniku, bicí. Na kytaru už ne, to bylo pro něj moc komplikované. Ale všichni z té staré party, Chrastina, Klein, byli nějakým způsobem výjimeční, zajímaví. Já celému tomu prvnímu složení, od roku 65 do roku 69, což nebylo tak dlouhé období, říkám autentický Olympik. A pak je pochrastinovský, někteří lidi odešli, s některými jsme se zase rozloučili my. Poslední loučení bylo před třemi lety s naším klávesákem. Milan Broum už se mnou hraje 36 let. Ani já jsem Olympik nezakládal, takže už tam není žádný zakládající člen. Bubeník je u nás 11 let, Martin Vajgl, a klávesák Pavel Březina tři roky. Za ty tři roky jsme se úžasně sehráli, výborně si rozumíme a já z toho mám strašnou radost. Musím říct, že jsem z toho měl obavy. Každý nový člen je taková sázka do loterie. Jestli umí hrát, to poznáme, ale jaký je to člověk? On se může docela dobře přetvařovat, a pak je z něj pěkný hajzl, ale v tomhle případě se to tedy, zaplaťpánbůh, povedlo.
