Článek
S hercem výrazného projevu i vizáže jsem se poprvé „potkala“ ve zfilmované Baladě pro banditu, která v množství angažovaných filmů působila dvojnásobně rebelantskou poetikou (legenda o Nikolovi Šuhajovi kombinovaná s romantikou čundráků a navíc natočená v kulisách zříceniny Andělského hradu u Karlových Varů).
Dodneška z ní mám ráda všechny půvabné písničky dua Uhde - Štědroň. Víc, než plachá Iva Bittová či mužný Miroslav Donutil mi z ní ale utkvěl právě pragmatický a úlisný Bolek Polívka v roli kupce Mageriho, který se ze všeho „vykecá“ a nakonec je to on, kdo vychází z příběhu jako pochybný vítěz.
Podruhé jsem urostlého krále z Valašského království zaznamenala v první, ještě předlistopadové Manéži Bolka Polívky. Tehdy jsme si říkali, že se musí něco dít, když tohle soudruzi „pustili“ do televize v hlavním vysílacím čase.
Minula mne Kalamita, Šašek a královna a vysloveně jsem nesnášela Dědictví (čímž se po letech paní režisérce Chytilové i Bolkovi omlouvám, protože natočili až „dokumentární“ svědectví o 90. letech u nás).
Prvním filmem, kde jsem pro sebe Polívku rehabilitovala a přijala ho jako PANA HERCE, bylo Michálkovo Zapomenuté světlo s neuvěřitelně civilní rolí faráře na „ztracené vartě“, a svůj dojem jsem si potvrdila i ve zpětně dokoukaném Jakubiskově snímku Sedím na konári a je mi dobre, který v čase kolem listopadu 1989 neprávem zapadl.
Od té doby vím, že na Bolka je co do výběr rolí celkem spoleh, zvlášť když trochu tlumí svou duši mima a hraje „jednoduše“, ale nikoliv fádně. To ostatně v poslední době dokázal i ve snímku Bohdana Slámy Sucho. Montekové a Kapuleti přesídlili ve filmové lahůdce Sucho na jih Moravy - Seznam Médium
Možná se to - díky proklamovanému bonvivánství - nezdá, ale Bolek Polívka patří k nejpracovitějším hercům u nás. Jen jeho výčet rolí ve filmu a v televizi jde do stovek, k tomu patří i nepočítaně divadelních rolí, scenáristických či režisérských počinů, spolupráce na cizích projektech, ale třeba i namluvení večerníčkových příběhů o Krysácích. Navíc kolem něj široká rodina, vlastní divadelní scéna, někdejší farma - člověk by řekl, že na jeden život je toho víc než dost.
Ke své škodě jsem - na rozdíl od bývalé manželky Chantal Poullain, i skvělých dětí Vladimíra a Anny - Bolka nikdy neviděla „napřímo“, tedy v divadle. Doufám, že se mi to teď přeci jen podaří. V jeho divadle na „staré“ adrese na brněnském Jakubském náměstí jsem byla nesčetněkrát, jen jako z udělání, pokaždé na představení, kde principál nehrál.
Pak přišla fáze, kdy se ze dne na den muselo divadlo uzavřít kvůli chatrné statice stropu (ostatně, odneslo si to ze stejného důvodu i sousední univerzitní kino Scala) a Polívkovo divadlo, které bylo v historické budově v nájmu, našlo provizorní útočiště v Dělnickém domě v Židenicích, kde si nejspíš připadalo jako v časech národního obrození.
Město Brno ale pomohlo a po nutných opravách a úpravách za 13 miliónů korun nachází teď Divadlo Bolka Polívky nový azyl v Sále Břetislava Bakaly na Žerotínově náměstí, jen pár kroků od Červeného kostela a Besedního domu. Výhodou je, že jen pár metrů odtud, na České neboli po brněnsku „na Čáře“ se sjíždí většina tramvají a trolejbusů z celého města.
Sál Břetislava Bakaly
Je to vlastně docela symbolické, protože v místech dnešního Bílého domu kdysi stával hostinec U Marovských, kde se od roku 1884 hrálo české divadlo a dokonce tu měla premiéru i Janáčkova opera Její pastorkyňa. Ostatně, Leoš Janáček tu býval pravidelným hostem nejen na operní, ale i činoherní představení, ze své vily to měl pěšky jen krátkou procházku.
Do nových prostor si Divadlo Bolka Polívky nachystalo kromě starších představení i světovou premiéru autorského představení svého principála, nazvané příznačně Sága aneb Vizovický zázrak, kde by měla žijící legenda českého divadla nechat diváky nahlédnout i do svého mládí, kdy ještě nebyl slavný.
Pro další informace:
