Vyměřený čas

Krásné v detailech, ale celek je trochu nejistý...podrobněji: Jako by můj velký oblíbenec Andrew Niccol neměl sám dostatek času, aby zaoblil všechny ostré hrany fikčního světa a jeho vnitřní logiku. Byl jsem doposud zvyklý na uhlazenost jeho děl s až děsivými detaily, které se v In Time částečně opakují a částečně jsou ponechány na "vůli diváka". Když však pominu tyto detaily jako odčerpávání času, tak mi zůstává velmi zábavný (tempem, atraktivitou světa i humorem!) film, který s ničím neztrácí zbytečně čas. Fascinující je rozhodně forma (kamera, výtvarné pojetí), které je u Niccola vždy decentní, ale prakticky bezchybné. Příklad barva peněz? Zelená. Ve filmu představuje hodiny, kterou jsou "peněženkou času" a stejně tak jsou zelené i hodnoty "časových uložišť". K tomu přidejte rozdílnost jednotlivých zón, architektonicky i barevností a hned vidím několik důvodů, proč film vidět znovu. A to ještě neřeším všechny ty časové odkazy (Greenwich=GMT), ekonomickou metaforu, absurdní "lidské" situace a cameo Rachel "S1m0ne" Roberts. Jak koukám na hodinky, tak už tady píšu moc dlouho, takže jedno oko zavírám, druhé přivírám a přestože skoro nevidím na klávesnici, dopisu komentář, dávám lehce nadhodnocených 5* a jdu si 4 minuty luhovat černý čaj (hlavně, že to včera byly tři minuty). PS: zásadní postřeh, všimli jste si, že všechny (!) důležité postavy filmu mají modré oči?:-) Kam až dokáže zajít autor při barevném sladění... PPS: Amanda je velmi sexy, nejen v té úžasné podprsence... Více zde. (05.11.2011)

Chytrá jednoduchá hyperbola posouvající současný komoditní fetišismus a darwinisticky pojatý kapitalismus ad absurdum. Navíc film ironizující vlastní nemožnost vykročit ze zavedených mantinelů showbyzu. Niccol však těch několik atrakcí (bondovské citace, Bonnie a Clyde romantika, dystopické bijáky) nikdy neklade před samu myšlenku boje proti nespravedlivému systému, v němž majetní těží (ontologické) bohatství vykořisťováním bezbranných. Některé teze zavánějí tím, že Niccol četl Badiouovu Komunistickou hypotézu a upravil ji pro potřeby hollywoodské podívané (tzn. nedovolil si zajít tak daleko, ale svědomitě tam nakročil - viz vynikající závěr). Film je plný děr v logice i motivaci, scénář je velmi nevyrovnaný, střih a kamera poněkud bezzubé, ale celek působí jako příjemný impulz k zamyšlení nad stavem současné společnosti a utopickou povahou systému. Právě tohle dělá z In Time pozoruhodný a vyčnívající titul v současném hollywoodském pelotonu, i když ne zrovna titul bezchybný a hodný bezbřehého nadšení. (70%) (24.10.2011)

Výborný námět, který mohl z In Time udělat letošní sci-fi roku.. žel se tak nestalo. Lidé tu fungují v zónách a po dovršení pětadvacátého roku života dostanou pouze jediný rok. Přestanou sice stárnout, ale musejí se sakra ohánět (vydělávají ho, utrácí, věnují, kradou a hlavně s ním šetří), aby jim nedošel. Andrew Niccol možná nemusel až tak moc sólovat, měl přibrat někoho do scénáristické party a výslednou podobu nechat na jiném režisérovi. Když se totiž dopíše scénář, zdaleka není vyhráno. Není ničím objevným fakt, že během natáčení, a poté u střihačova pultu, se píše vlastně znova – látka dostává nový tvar, jednotlivé scény nový význam. V detailech je In Time totiž docela suverénní, v celku už spíš nejistý. Místy funkční přesah a kroužení kolem zásadních otázek mohl být výrazněji vyždímán (třeba se vůbec nedozvíme podrobnosti okolo hrdinova mrtvého otce), bohužel In Time selhává i jako akční film, hlavní hrdina sice suverénně (chápej nečekaně) získá poměrně slušné schopnosti (pere se, střílí, luxusně řídí), ale akce je trestuhodně málo a když přijde, tak vůbec nepohltí. Jiné je to s postavami, na které Niccol hodně sází. Někde mohl na jejich charakteru a rozvoji ještě víc zapracovat (Murphyo strážce času), i tak se ale obklopil velmi dobrými mladými herci (právě Cillian Murphy, Vincent Kartheiser, rozhodně Timberlake a Amanda Seyfried, která aspiruje na nejvíc sexy postavu roku. Navíc díky bohu za funkční, neurážející romantickou linku mezi nimi). Všichni hrají skvěle, jednají už hůř. Neustále plánují, utíkají, shání čas, ale leckdy to vypadá, že je to jen proto, aby film netrval nějakých pětačtyřicet minut. Jednání hlavního hrdiny je pak poměrně nejasné, místy nelogické. Příběh moderního Robina Hooda tak nadhodí nějakou sympatickou myšlenku, která by si zasloužila hlubší rozvětvení, ale divák se ničeho nedočká. A ve finále tím pádem řada scén vyzní nijak, prázdně, jednoduše, NEDOTAŽENĚ.. škoda, velká škoda!! Přesto nemůžu dát jen 3*.. (29.12.2011)

Spočiatku som bola očarená prvotriednym námetom a pri predstave, čo všetko sa dá z neho vyťažiť, som sa tešila na každú ďalšiu minútu. Postupom času sa však z filmu stala ľahkomyselná povrchná zábava, uspokojujúca najmä nenáročných divákov, schopných ignorovať obrovské obsahové možnosti. Scenár sa prepožičal typickému akčnému vzorcu, súvisiaciemu s neustálym hľadaním, prenasledovaním a naháňaním bez snahy vyžmýkať z príbehu viac. Keďže mi už dlhšiu dobu nezaťažilo myseľ nejaké to prepracované existenčné sci-fi (čo ako mám rada aj nenáročné blockbustery), nemám v pláne tejto jednohubke odpustiť premrhaný dejový potenciál, ktorým bezprostredne disponoval. A ten narýchlo odbitý koniec to úplne pochoval. (06.04.2012)

Kdybych to měl říct v účetnických pojmech - a ten film k tomu svým důrazem na čísla nabádá -, tak největší problém Vyměřeného času vězí v rozklíženosti mezi plánovanou kalkulací a výslednou fakturou. Zatímco plán zjevně počítal s ambiciozní velkolepou dystopií po vzoru Metropolisu, Brazilu nebo Potomků lidí, výsledkem je skromný, malý a trochu tezovitý film, ve kterém nejenže má duch dovolenou, ale pást se nemohou ani oči. Například to ghetto měla být totální anarchie, kde bez bouchačky nemůžete vyjít na ulici, místo toho je tam jeden srandovní gangster, co loupí čas. To je asi, jako kdybyste chtěli točit výpravný film o Kyklopech, i film samotný nazvali „Kyklopové“, ale pak ani jednoho Kyklopa na plátně neukázali. Jako kdyby chtěl Vyměřený čas tímto rozkolem mezi velkými plány a nevalným výsledkem pojmenovat problém všech pokrokářských hnutí, které také vždy dojedou na to, že se ideál začne odchylovat od skutečnosti, jak jsme to měli možnost vidět ve dvacátém století třeba v Sovětském svazu. Nejlépe tuto bezradnost Vyměřeného času vystihuje následující hádanka: představte si, že bychom vzali tentýž film, úplně stejný se vším všudy, akorát s tím rozdílem, že namísto ciferníku na předloktí odtikávajícího lidem čas budou ve filmu klasické peníze. Co bychom dostali? Dostali bychom naprosto esenciální béčko, ne-li ještě něco horšího (stejným způsobem se mimochodem interpretují horory – představíte si stejný horor, akorát bez monstra, o něž většinou moc nejde, je to jen taková vábnička odvádějící pozornost od hlavních postav). A i když se nabízí námitka, že právě to je pointa filmu, vyměnit čas za peníze, samo o sobě mi to přijde málo. Svým způsobem tak připomíná Vyměřený čas všechny ty okupanty z Wall Streetu - je to jen takové gesto bez uceleného programu a skutečného záběru. Ba co víc, dokonce ten film může být chápán, podobně jako Cameronův Titanic, jen jako takový příběh o bohaté dámě Amandě Seyfried, která ztratila chuť do života, podobně jako znuděný milionář omrzený přepychem na začátku, a aby rozehnala nudu a nalezla ztracenou vitalitu, pustila se do dobrodružství s chudým chlapcem, ale o nic víc tu vlastně nikdy nešlo. A naopak – chudý mladíček Timberlake, jak naznačuje konec filmu (-spoiler-), přesidluje z ghetta do světa fantazie bohatých, kde může realizovat své sny a spolu s novou přítelkyní užívat života na maximum. Závěr filmu si lze tedy vykládat jako zoufalé řešení hrdiny, který ze světa skutečné reality definitivně přesídlí do světa fantazie – jako by se Neo z Matrixu opětovně rozhodl beze zbytku rozpustit v digitální realitě matrixu. Chtěl bych proto vzkázat všem důvěřivým duším, že tento film nekope proti bohatým ve prospěch chudých, nýbrž spíše naopak. (28.01.2012)