Henri Charriere >Narozen > (1906-11-16) 16. listopadu 1906
| |
|---|
| Zemřel | 29. července 1973 (1973-07-29) (ve věku 66)
|
|---|
| Národnost | Francouzština
Později Venezuelan |
|---|
| Jiná jména | Papillon |
|---|
| Povolání | Memoirist |
|---|
| Známý jako | Papillon |
|---|
Henri Charrière >( Francouzská výslovnost: [ɑ̃ʁi ʃaʁjɛʁ] ; 16. listopadu 1906 - 29. července 1973) byl francouzský spisovatel, který byl francouzskými soudy odsouzen jako vrah. Napsal román Papillon , monografii svého uvěznění a útěku z trestanecké kolonie ve Francouzské Guyaně . Zatímco Charrière tvrdila, že Papillon byl do značné míry pravdivý, moderní vědci se domnívají, že většina materiálu knihy pocházela spíše od jiných vězňů než od samotného Charrièra. Charrière popřel spáchání vraždy, ačkoli se před svým uvězněním svobodně přiznal ke spáchání různých dalších drobných trestných činů.
Životopis
Časný život
Charrière se narodil v Saint-Étienne-de-Lugdarès , Ardèche , Francie. Měl dvě starší sestry. Jeho matka zemřela, když mu bylo 10. V 17 letech v roce 1923 nastoupil do francouzského námořnictva a sloužil dva roky. Poté se stal členem pařížského podsvětí . Později se oženil a měl dceru.
uvěznění
Verze jeho života uvedená v jeho semi-biografickém románu Papillon tvrdila, že Charrière byl 26. října 1931 odsouzen za vraždu pasáka s názvem Roland Le Petit, obvinění, které usilovně popřel. Byl odsouzen na doživotí a na deset let tvrdé práce . Oženil se s Georgette Fourel, starostou 1. pařížského obvodu, dne 22. prosince 1931. [Rozvedli se dne 8. července 1970 rozhodnutím pařížského nejvyššího soudu]. Po krátkém uvěznění v tranzitním vězení v Beaulieu ve Caen ve Francii byl v roce 1933 převezen do vězení St-Laurent-du-Maroni na řece Maroni , v trestaneckém osídlení pevniny Francouzská Guyana .
Podle této knihy uskutečnil svůj první útěk 28. listopadu 1933 a připojili se k němu spoluvězni André Maturette a Joanes Clousiot kdo by ho doprovázel po většinu času na útěku. O třicet sedm dní později byla trojice zajata kolumbijskou policií poblíž vesnice Riohacha v severokaribské oblasti Kolumbie a byla uvězněna. Charrière následně během deštivé noci uprchl a uprchl na poloostrov La Guajira , kde byl adoptován indickým kmenem. Několik měsíců žil s domorodci, ale cítil, že musí jít dál, což bylo rozhodnutí, které by nakonec litoval. Po odchodu byl rychle znovu zachycen a poslán zpět do Francouzské Guyany, kde byl na další dva roky uvězněn v samovazbě .
Po propuštění z samovazby strávil dalších sedm let ve vězení. Během tohoto období se několikrát pokusil o útěk, což vedlo ke stále brutálnějším reakcím jeho únosců. Uvedl, že byl poté uvězněn v Ďáblův ostrov , pracovní tábor (Ďáblův ostrov nebyl takovým pracovním táborem jako internační tábor), který byl v té době proslulý tím, že byl nevyhnutelný. (Francouzské úřady později vydaly záznamy trestaneckých kolonií, které tomu odporovaly; mimo jiné Charrière nikdy nebyl uvězněn na Ďáblově ostrově.) Trvalého osvobození však nakonec dosáhl v roce 1941 tím, že jako provizorní vor použil pytel kokosových ořechů a projel přílivem. z ostrova uprchl s dalším odsouzeným. Když však dorazili ke břehu Francouzské Guyany, jeho společník se utopil v písku.
Po setkání s některými uprchlými čínskými vězni na pevnině si koupili člun a plavili se do Georgetown , Britská Guyana . Po téměř roce se znuděný Charrière přidal k další skupině uprchlých odsouzených na nové lodi se záměrem dosáhnout britského Hondurasu . Po vyplutí do cyklónu se jim však podařilo dosáhnout pouze Venezuely . Všichni byli zatčeni a posláni do brutálního trestního vyrovnání v El Dorado ve státě Bolívar . Po roce uvěznění byl Charrière propuštěn 3. července 1944 s identifikačními doklady. O pět let později mu bylo uděleno venezuelské občanství.
Francouzské záznamy o jeho životě z let 1933-1944 uvádějí jiný popis: opustil citadelu ze dne Saint-Martin-de-Ré dne 29. září 1933 na palubě Martinière a přistál dne 14. října se statusem „přepraven“ do Saint-Laurent-du-Maroni . V transportním táboře zbývá málo času, protože je přidělen jako pomocný ošetřovatel do koloniální nemocnice André-Bourona, kde vidí mnoho vězňů, kteří se vracejí z útěku, a vyprávějí jim své únikové příběhy, z nichž bude čerpat inspiraci. Toto místo mu brání v práci na těžbě dřeva nebo v zemědělských ústupcích, které za pár měsíců ničí odsouzené. Poprvé uprchl 5. září 1934, ale neuspěl v Kolumbii, zemi, která se vrátila uprchlým trestancům do Francie. Soudě podle zvláštního námořního soudu strávil dva roky v cele izolace ostrova St. Joseph's Island. Několikrát přeložen skončil jako vrchní sestra v indočínském táboře na Guyanské pevnině, lesním táboře Cascade, ze kterého spolu s dalšími čtyřmi společníky v noci z 18. na 19. března 1944 uprchl.
Pozdější život
Poté, co Charrière sloužil roční zkušební době, dostal v roce 1945 úplnou svobodu. Zůstal ve Venezuele a stal se naturalizovaným občanem. Oženil se s venezuelskou ženou identifikovanou jako Rita Bensimon. Otevřel restaurace v Caracasu a Maracaibo . Následně s ním bylo zacházeno jako s menší celebritou, dokonce byl často zván, aby se objevil v místních televizních programech. Nakonec se vrátil do Francie a navštívil Paříž v souvislosti s vydáním své monografie Papillon (1969). Z této knihy se ve Francii prodalo přes 1,5 milionu výtisků, což vedlo francouzského ministra k přisuzování „morálního úpadku Francie“ minisukním a Papillonovi. Papillon byl poprvé publikován ve Velké Británii v roce 1970 v překladu romanopisce Patricka O'Briena . Charrière hrála roli zloděje šperků ve filmu z roku 1970 nazvaném „Popsy Pop“ režiséra francouzského režiséra Jeana Vautrina , přeloženého do angličtiny jako Motýlí aféra. Napsal také pokračování Papillona s názvem Banco , ve kterém popisuje svůj život po propuštění z vězení.
Francouzský soudní systém vydal Charrièrovi milost za jeho odsouzení za vraždu z roku 1931 v roce 1970.
Smrt
29. července 1973 Charrière zemřela na rakovinu hrdla v Madridu, Španělsko .
Papillon
Charrièrova nejprodávanější kniha Papillon (1970), o které řekl, že je „75 procent pravdivá“, podrobně popisuje jeho údajné četné útěky , pokusil se o útěky, dobrodružství a znovudobytí, od svého uvěznění v roce 1932 až po svůj poslední útěk do Venezuely. Název knihy je Charrièrova přezdívka odvozená od tetování motýlna hrudi (papillon je francouzský výraz pro motýla). Moderní vědci se však domnívají, že Charrière získal většinu svého příběhu od jiných vězňů, a proto dílo považují spíše za fikci než za skutečnou autobiografii.
Ve své knize Les quatre vérités de Papillon ( „The Four Truths of Papillon“), Georges Ménager, bývalý reportér Paris Match , tvrdí, že Charrière byl ve skutečnosti policejním informátorem a pasákem před jeho uvězněním a žil z výnosů prostituce své přítelkyně, a že se ji později pokusil obvinit z vraždy Rolanda Legrande. Charrière tvrdí, že byl uvězněn v Saint Laurent a mohl odtamtud uprchnout, ale podle francouzských úředníků nikdy nesloužil na Ďáblově ostrově.
Kniha i film uvádějí, že Ďáblův ostrov má skalnaté útesy, i když ve skutečnosti je celý ostrov skalnatý, mírně se svažuje do okolního moře. Zpráva francouzského ministerstva spravedlnosti uvádí, že Charrièrova kniha obsahovala epizody, které si představovaly nebo se týkaly ostatních a „aby se přiblížily pravdě, měly by být rozděleny nejméně deseti“.
V roce 2005 byl 104letý muž v Paříži Charles Brunier tvrdil, že je skutečným Papillonem. Na levé paži měl také tetování motýla.
Kritici mají tendenci souhlasit s tím, že Charrièrovy vyobrazení zahrnovalo události, které se staly ostatním, a že Brunier byl ve vězení současně. Kritici tvrdí, že hrdinskou záchranu mladé dcery strážného před žraloky, kterou Charrière graficky popisuje ve své knize, ve skutečnosti provedl jiný trestanec jménem Alfred Steffen, který přišel o obě nohy a následně zemřel. Když někteří kritici zpochybnili pravdivost jeho příběhu a prohlásili, že se v některém z termínů mýlí, Charrière odpověděl: „Neměl jsem s sebou psací stroj.“ Francouzský novinář Gerard de Villiers , autor knihy Papillon Épinglé (Butterfly Pinned), tvrdí: „Pouze asi 10 procent Charrièrovy knihy představuje pravdu.“
Filmové adaptace
Papillon byl adaptován do filmu Papillon (1973), režírovaného Franklinem J. Schaffnerem a v hlavní roli
Steve McQueen jako Henri Charrière.
Dalton Trumbo byl scenáristou a sám Charrière působil jako konzultant pro umístění.
12minutový dokument The Magnificent Rebel (1973) zachycuje natáčení filmu a zahrnuje rozhovor s Charrière.
Dne 24. srpna 2018 vyšlo druhé filmové zpracování románu, nazývaného také Papillon (2017). Režíroval ho Michael Noer a Charrière hrál Charlie Hunnam .
Reference
Externí odkazy
