Eberhard I. Württemberský (hrabě)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Eberhard I. Württemberský
Stuttgart Stiftskirche Grafenstandbilder Figur 03 Eberhard I.jpg
Narození 13. března 1265
Stuttgart
Úmrtí 5. června 1325 (ve věku 60 let)
Stuttgart
Místo pohřbení Stiftskirche
Manžel(ka) Imgarda Bádenská
Děti Ulrich III, Count of Württemberg
Ulrich von Württemberg
Agnes of Württemberg
Adelheid von Württemberg
Rodiče Ulrich I, Count of Württemberg a Anežka Lehnická
Příbuzní Ulrich II, Count of Württemberg, Agnes of Württemberg a Mechthild von Württemberg (sourozenci)
Eberhard II, Count of Württemberg a Ulrich IV, Count of Württemberg[1] (vnuci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eberhard I. Württemberský, zvaný Vznešený, (13. března 12655. června 1325) byl württemberský hrabě z rodu Württemberků.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v roce 1265 po smrti svého otce Oldřicha I. Württemberského.[2] Jeho matkou byla Anežka Lehnická. Po předčasné smrti svého staršího bratra Oldřicha II. Württemberského se Eberhard v roce 1279 stal württemberským hrabětem.[3] Jeho vláda byla provázena chronickými konflikty s řadou jiných panovníků. Eberhard se totiž agresivně postavil proti každému, kdo se pokusil ohrozit jeho úspěšnou expanzivní politiku, a to bez ohledů na jeho sílu a s neobyčejnou sebedůvěrou, odvahou, rázností i využitím všech dostupných prostředků.[2] V 80. letech 13. století Eberhard čelil rozpínavé politice římskoněmeckého krále Rudolfa Habsburského, jenž se snažil revindikovat Württemberské hrabství. Mezi lety 1286 a 1287 proti němu Eberhard vedl otevřenou válku. Přestože v ní byl poražen, dokázal uhájit alespoň svou vládu Württembersku.[3]

Nepřátelské vztahy měl Eberhard i s Rudolfovým nástupcem Adolfem Nasavským.[2] V roce 1298 Adolfa z trůnu sesadil Albrecht Habsburský, jenž se stal novým římským králem.[4] Protože Eberhard Habsburka podpořil, Albrecht ho odměnil tím, že mu svěřil hodnost dolnošvábského fojta, což württemberský hrabě využil na rozšíření svých majetků. Na počátku 14. století se však zájmy Eberharda a Albrechta ve Švábsku střetly. Mezi oběma tábory vypukla válka, jež v roce 1304 skončila uzavřením míru.[3] Téhož roku se württemberský hrabě zúčastnil Habsburkova tažení do Čech, v němž Albrechta však nakonec zradil a přestoupil na stranu jeho soupeře českého krále Václava II.[5]

Po smrti Václava II.[6] i jeho syna Václava III.[7] v roce 1306, se Eberhard připojil do protihabsburské koalice, kterou dále tvořili korutanský vévoda Jindřich Korutanský, pretendent českého trůnu, dolnobavorští vévodové Štěpán I. a Ota III., míšeňský markrabě Fridrich Pokousaný a jeho bratr Dětřich Lužický.[8] V letech 1306−1308 Eberhard proti Habsburkům intenzivně pomáhal Jindřichovi Korutanskému v jeho bojích o českou korunu.[9]

Eberhardovo bezohledné vykořisťování švábských měst vedlo k tomu, že proti němu vznikla koalice v čele s městem Esslingen, do které dále patřila města Nördlingen, Ulm, Biberach, Hall, Wimpfen a Heilbronn. V roce 1309 proti Eberhardovi nový římský král Jindřich VII. Lucemburský vyhlásil říšskou válku. Král württemberského hraběte také zbavil hodnosti zemského fojta, kterou udělil Konrádovi z Weinsbergu. Sám proti Eberhardovi Jindřich válčit sice nehodlal, boj proti němu říšským městům ale usnadnil alespoň tím, že je osvobodil od daní. Konrád z Weinsbergu se o rok později s Jindřichovou podporou postavil do čela vojska, jež mělo zabránit dalšímu Eberhardovu kořistnictví.[10]

Situace se Eberhardovi následně naprosto vymkla z rukou − říšská vojska jeho jednotky rozdrtila, obsadila Württembersko a donutila ho opustit zemi. Na nohy se Eberhard znovu postavil až v roce 1313,[3] kdy při své římské jízdě zesnul Jindřich VII. Lucemburský.[11] Plné vlády ve Württembersku se Eberhard s pomocí římskoněmeckého vzdorokrále Fridricha Habsburského opět ujal roku 1314. O dva roky později uzavřel mír se svým největším protivníkem, městem Esslingen. V roce 1323 se smířil i se sokem Fridricha Habsburského Ludvíkem IV. Bavorem, římskoněmeckým králem, který württemberskýmu hraběti potvrdil všechna jeho práva a majetky. Roku 1325 Eberhard zemřel.[2]

Potomci[editovat | editovat zdroj]

1. manželství ∞ buď Adelaide z Werdenberg-Heiligenberg-Sigmaringenu, nebo příslušnice rodu hrabat z Hohenbergu, či vévodů z Tecku

2. manželství ∞ Markéta Lotrinská

3. manželství ∞ Irmengarda z Badenu

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. a b c d UHLAND, Robert. Eberhard II. der Erlauchte. In: Neue Deutsche Biographie. Berlin: Duncker & Humblot, 1959. Dostupné online. ISBN 3-428-00200-8. Svazek 4. S. 233. (německy)
  3. a b c d STÄLIN, P. Eberhard von Württemberg. In: Allgemeine Deutsche Biographie. Leipzig: Duncker & Humblot, 1877. Dostupné online. Svazek 5. S. 545−555. (německy)
  4. KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 78−79. [dále jen Habsburkové]. 
  5. VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250−1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. S. 471, 474. 
  6. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 217. 
  7. MARÁZ, Karel. Václav III. (1289-1306): poslední Přemyslovec na českém trůně. České Budějovice: Veduta, 2007. 160 s. ISBN 978-80-86829-67-84. S. 43. 
  8. Habsburkové, s. 741.
  9. ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. Dostupné online. S. 741. 
  10. SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2. S. 120, 138. [dále jen Jan Lucemburský a jeho doba]. 
  11. BOWSKY, William. Henry VII in Italy. Lincoln: University of Nebraska Press, 1960. 301 s. S. 203. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MERTENS, Dieter. Eberhard I. der Erlauchte. In: LORENZ, Sönke; MERTENS, Dieter; PRESS, Volker. Das Haus Württemberg. Ein biographisches Lexikon. Stuttgart: Kohlhammer, 1997. ISBN 3-17-013605-4. S. 25–27. (německy)
  • RAFF, Gerhard. Hie gut Wirtemberg allewege. 6. vyd. Svazek 1: Das Haus Württemberg von Graf Ulrich dem Stifter bis Herzog Ludwig. Schwaigern: Landhege, 2014. ISBN 978-3-943066-34-0. S. 69–88. (německy) 
  • SCHUKRAFT, Harald. Kleine Geschichte des Hauses Württemberg. Tübingen: Silberburg, 2006. ISBN 978-3-87407-725-5. S. 26. (německy) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]