Blade Runner 2049

Řídím se zásadou: neměj vysoká očekávání a tu a tam budeš příjemně překvapen. Nový Blade Runner pro mě nepředstavuje zklamání, jakkoliv kritických výhrad bych mohl vyslovit více. Celkově ale jde vedle Nolanova Dunkerku o můj letošní největší zážitek z návštěvy kinosálu. Je to více než důstojné navázání na Scottův snímek, resp. jeho upravenou verzi z roku 1992. Navázání nejenom dějové, ale i atmosférou a stylem. Jen jsou všichni o 30 let starší a nikomu to evidentně neprospělo. Deckhart zestárl, ekologická krize se prohloubila, sociální rozdíly jsou extrémnější, strachu a napětí všude přibylo. Replikantů je víc a představují větší výzvu než kdykoliv dřív. Blade Runner 2049 zobrazuje svět, který sice dosud neexplodoval, šňůra už ale hoří a plamínek se neúprosně přibližuje k náloži trhavin. Denis Villeneuve skládá působivé depresivní obrazy světa, kde lidstvo nezvládá samo sebe, natož soužití s umělou inteligencí. Síla jeho filmu tkví v režii a vizuálu, se scénářem je to o poznání horší. Podobná výtka se ale dá vztáhnout i na Scottův snímek, který je silnější v budování atmosféry a nastolování etických otázek než v hodnověrnosti konstrukce zobrazovaného světa. Blade Runnerovi 2049 můžete vyčítat leccos, od nevýrazného ženského záporáka, který se určitě nevyrovná replikantovi Battovi z jedničky, po podivnou postavu šéfa nejmocnější korporace Niandera Wallaceho, který připomíná spíš vůdčí postavu náboženské sekty, jehož vzhled má patrně odkazovat někam k biblickým motivům Boha stvořitele. Mezi současnými blockbustery ale vyčnívá jako Petřínská rozhledna nad Prahou. Pokud mu například uživatel Matty vyčítá přílišnou čitelnost, doslovnost a generičnost, v zásadě souhlasím, ale moje zlomyslnost si neodpustí v takovém případě nahlédnout do hodnocení Promethea, který je pokud jde o výše uvedené o několik tříd horší, navíc má mizerný střih, selhávají v něm nejzákladnější vypravěčské postupy a používá tu nejlacinější symboliku. Kupodivu zjišťuji, že tam, kde Matty odbyl Blade Runnera třemi hvězdičkami, dostal Prometheus čtyři a 75 %. S hejtováním bych byl proto opatrný a některá zklamání bych přisuzoval spíš nerealistickým očekáváním a v neposlední řadě i tomu, že se Blade Runner zpronevěřuje komerční líbivosti. Pomalý tříhodinový biják budovaný na dlouhých záběrech prostě nesedne každému. Pokud vábení nového Blade Runnera neodoláte, výrazně doporučuji vidět ho na velkém plátně, na malé obrazovce totiž hodně ztrácí na své obrazové působivosti. Gosling v hlavní roli může sice někoho znechucovat omezeným herním rejstříkem, ale nezapomeňme, že hraje androida, a tak mu to snad můžeme odpustit. Já si Blade Runnera 2049 užil - ne jako mistrovské umělecké dílo, které by mělo být nějakou zásadní výpovědí o našich technologických možnostech a strachu z blízké budoucnosti, ale jako velkolepý trikový blockbuster, který není tak třeskutě blbý jako převážná většina těch ostatních. Celkový dojem: 90 %. (09.10.2017)

Ne, bohužel. Nepředpokládal jsem, že by se tento film přiblížil atmosféře původního díla od Ridleyho Scotta, ale trošku jsem doufal, že si aspoň vytvoří nějakou svou vlastní identitu. Ale to také ne. Blade Runner 2049 mi spíš celou dobu připomínal snímek Brazil (1985), ať už zpracováním nebo právě onou atmosférou a ani slavný Harrison Ford, ho nedokázal vytáhnout výš, než na lehký nadprůměr. Vizuálně je to zmáknuté (i když BR z roku 1982 je i tady lepší), ale nemá to duši. Denis Villeneuve zatím není (a možná ani nikdy nebude) režisérem kvalit Ridleyho Scotta, to je prostě fakt - a tuto látku ničím novým neobohatil. Já už teď vím, že příště radši sáhnu po klasické verzi, která patří dodnes k tomu nejlepšímu nejen v rámci žánru, ale i filmu obecně. Resumé - 2049 je jako nealkoholické pivo. Dá se to přežít, ale nezůstane ve vás dobrý pocit. (23.01.2018)

Byl jsem skeptický a přesvědčený, že Blade Runner pokračování nepotřebuje, že to už nemůže být takové, že se chci jen domnívat, co bylo dál s Deckardem, a ne to vědět, že nevydržím dvě hodiny čtyřicet výrazu Ryana Goslinga... Takže si představte mé překvapení, když jsem po nějakých patnácti minutách hodil veškerou skepsi za hlavu a sledoval ten skvělý film s dost podobnými pocity jako kdysi první díl. Příběh naštěstí není žádná nastavovaná kaše, ale má spoustu svých vlastních nápadů a myšlenek, herci jsou bez výjimky výborní, vypadá a zní to fantasticky a řada scén je doslova nezapomenutelných (milování s hologramem, scéna s Elvisem, závěrečná konfrontace). Říkal jsem si jen, jestli není škoda, že Blade Runner 2049 oproti původnímu snímku nenabídl v závěr tolik otazníků a že nekončí třemi tečkami, nýbrž vlastně jen jednou. Ale není.___P.S. Ghost in the Shell se teď může jít stydět do kouta. (06.10.2017)

Obrovskou službu tomuhle filmu udělala hudba. Nebýt jí, nebyla by ta neutěšenost, temnota a deprese budoucnosti lidstva ještě víc neutěšenější, temnější a depresivnější. I když jsem občas vnímala prázdnotu dějové linky, vydržela jsem v očekávání věcí příštích až do konce a mám chuť dát plný počet hvězd, proč ne! (15.10.2020)

Naprosto unikátní esoterický zážitek, obzvláště pro značně zpomalené pozérské ufony, libující si v sáhodlouhém šťourání se v hovně a velkohubém stádovém bečení s ostatními olupenými rozumbrady, jaké z toho mají príma pocitečky a jak jim je z toho úchylného uspávače hadů Denise teplo u šulínka. Jenže hovno zůstane pořád hovnem, i když ho zabalíte do pozlaceného alobalu a prodáváte masmédii manipulovatelným žvanivým ňoumům jako belgickou pralinku. A tohle hovno bylo obzvlášť uleželé. Něco, jako byste tři hodiny museli čumět na to, jak vám v opravdu nádherných kulisách neradostné budoucnosti naprosto strhujícím způsobem kyne těsto, do čehož vám co deset minut nějaký čurák asi tak metr od ucha zapne na plné kule lodní sirénu, abyste to hypnoticky plíživé trauma náhodou milosrdně neprospali. Když si vzpomenu, jak uhrančivě dekadentní, myšlenkově bohatou a zábavnou vizualizaci tehdy uplácal Rydly z Androidích snů o elektrických ovečkách Filipa K. Ocase, má prdel upřímně nenávidí toho, kdo svěřil pokračování klasiky do rukou pošahaného artového hnědopicha, který sice umí zorganizovat vskutku skvostné kulisy, avšak mezi nimi se vás snaží urputně unudit xmrti totální rohypnoliádou. Rohypnoliádou, založenou na přiblblé šestákové historce, že umělák má miminko, a tak se všichni můžou posrat, aby ho chytili a pokuchali v labině, což by se dalo nepochybně zvládnout za naprosto prdelipřívětivých, našlapaných 90 minut. To by tomu ovšem nesměl šéfovat plíživý psychopat se zaseklou kamerou, rochnící se v půlhodinových záběrech na poletující prach a padající sníh, který to tímhle „umělecky“ natáhl na naprosto nehumánní i nereplikantní tři hodiny. Tři hodiny od ničeho k ničemu unyle se loudajícího pana Goslinga s konstantně blaženým, koženým kukučem sluníčkáře, co si právě nakvartýroval do své dvajedničky třicet syrských migrantů i s domácím zvířectvem, patrně z toho, že sem tam vyprcá hologram, a trousícího s ostatními zádumčivě strnulými loutkami pouťová existenciální moudra pro stavební přidavače. Sledujete-li filmy pro zábavu, nikoliv kvůli pozérskému sebemrskačství, a nesnášíte tedy tik v oku ze spánkové deprivace či si zrovna netoužíte ucpat nos, bloknout atlase s čepovcem a uhnat na prdeli mozoly z neustálého poposedávání, nasraného kroucení hlavou a otráveného funění, raději se tomu vyhýbejte důsledněji než katolík šprckám. (08.10.2017)