Článek
Bude tomu letos sice už 35 let od pádu komunistické totality, zároveň jsme oslavili 79. výročí od vítězství nad nacistickou totalitou, avšak stále se setkáváme ve společnosti s názory, které relativizují či zavrhují hodnoty demokracie a touží po návratu minulých časů. Ba co víc, nedávný průzkum organizace GLOBSEC nás upozornil na to, jak mlhavé a nejasné povědomí má mnoho lidí o principech demokratického a totalitního zřízení.
Zmíněný výzkum nás nejprve seznamuje s názorem 90 % Čechů, kteří hodnotí demokracii jako systém založený na rovnosti, lidských právech a svobodách, vládě práva - jako dobrou pro naši zemi. Na první pohled bychom měli tedy mít důvod co oslavovat. Jenže taková nálada mnohé přejde, když zjistíme, že zároveň třetina lidí v Česku by považovala totalitní systém bez pravidelných voleb za dobrý pro naši společnost. Rozpor se vysvětlí, když si uvědomíme, že i totalitní diktatury se samy považovaly vždy za demokratické, tj. vládu lidu. I samotný Putin svůj stát a diktaturu označuje jako demokratickou, nehledě na zřejmé falšování voleb i změny ústavy. Člověka, který v čele svojí země stojí a bude stát (po letošních volbách) prakticky 30 let, můžeme stěží označit za demokratického.
Podstatou demokracie totiž je to, že se vlády v pravidelných intervalech, jež nemohou být ani příliš krátké (aby vláda něco stihla), ani příliš dlouhé (aby nedošlo k zneužití), střídají během pravidelných voleb. Další podstatou demokracie je svoboda projevu. A ta se často považuje za bezbřehou, což je další mylný předpoklad, jehož využívají mnozí populisté. Nakonec, byla to právě tato bezbřehá svoboda, která přinesla demokratické Československo do náruče Stalinovy diktatury. Svoboda, na níž demokracie stojí, se tedy může snadno stát i příčinou, s níž demokracie uvadá a padá. Vždy záleží na tom, jak se k tomu lid postaví, jaké má povědomí a jaké hodnoty vyznává.
Tenhle vývoj není však nic nového, jak nám dávají nahlédnout 2500 let staré myšlenky řeckého myslitele Platóna:
„Lidé žijící v demokracii směřují své konání k dennímu potěšení. Uspokojování individuálních potřeb má absolutní prioritu a není odkládáno za žádnou cenu. Toto pojetí svobody přinese demokratickému zřízení konec. Ve společnosti kvůli němu dochází k oslabování vlivu autorit a ke vzrůstu anarchistických tendencí. Respekt a autorita se hroutí na všech úrovních společenského děni. V politice, v rodině, ve výchově, v oblastech mezilidských vztahů. Demokracie zaniká a rodí se nová forma zřízení – tyranie.“
Mnozí občané mohou mít jakékoli výtky, třeba i oprávněné, vůči stávající vládě Petra Fialy, ale když toho zneužívají předsedové opozičních a neparlamentních stran, aby nazývali tuto vládu jako totalitní, je to za hranicí a jenom to poukazuje na jejich nevědomost, dětinskost a nezodpovědnost, s níž vrhají do prostoru svou rétoriku. A to zejména v době, kdy za humny slovenských sousedů zuří válka a Ruská federace prokazatelně používá všech prostředků k tomu, aby ovlivnila evropské veřejné mínění ve svůj prospěch a posílila kontrademokratické vlivy (záměřně užívám tohoto pojmu v sarkastickém tónu vůči těm, kteří tyto zprávy srovnávají s pojmem "kontrarevolučních sil Západu"):
„Nová totalita. Rektor Vysoké školy ekonomické Petr Dvořák se ve středu rozhodl odvolat děkana Národohospodářské fakulty VŠE Miroslava Ševčíka. Přestáváme žít v demokratické zemi. Za projevení názoru vyhazovali z práce komunisté.“
„Je tu nová totalita. Brutálně nás omezují, naše hnutí ani moc velký prostor nemá. Je to složitá pozice pro nás. Jsem přesvědčen, že lidé, pokud budou objektivní, tak pochopí ten rozdíl mezi tím, když jsme vládli my, a když vládnou oni.“
Nová totalita je zkrátka pojem, jenž se vžil do slovníku a veřejného povědomí všech nesouhlasících s touto vládou. Kdo na to má vliv, je více než patrné. Mnozí snad oprávněně mohou mít námitky vůči ekonomické politice ČR, vůči hospodařské politice EU - avšak zároveň jsou všechny tyto námitky, zejména pokud jsou emočně podbarvené, líhní pro všechny, kteří se snaží prioritizovat svou vlast za každou cenu a kategoricky ji odmítají vidět v šírším kontextu historickém i geopolitickém. Tříštění jednoty Evropské unie je největší vodou na mlýn a nejlépe z ní benefituje jenom jedna zem - diktátor Putin a jeho Ruská federace.
„Jednat o míru neznamená, že zvítězí Rusko, ale zdravý rozum. Dámy, jste zvoleny za české občany v české Poslanecké sněmovně. Poslední průzkum vám to říká úplně jasně – 69 procent občanů České republiky si přeje ukončení války za jakoukoliv cenu. Když už se tedy neumíte shodnout na ničem jiném, poslouchejte, co si přejí občané naší země. Já bych si to také moc přála.“
Tohle nedávno prohlásila předsedkyně KSČM Kateřina Konečná. Možná že byla hnána ctnostnými úmysly - a kdo by si nepřál mír? -, avšak jaksi si neuvědomila, že stejně ctnostnými úmysly již není poháněn dnes již prakticky doživotní diktátor Ruska Vladimír Putin. Stačí se podívat do nedávné historie, aby se člověk o něm dostatečně poučil. Že nezaútočí na Ukrajinu byla před invazí často rétorika jeho i okolí kolem něj. Že lhal o přítomnosti ruských vojáků na Krymu, aby to následně přiznal, bylo opět jeho taktikou. Stejně jako podněcování vzpoury v dnes již separatisických regionech na východě Ukrajiny.
A pak tu máme ty, kteří se domnívají o své intelektuální úrovni, že jsou mnohem školenější než odborní historikové, aby zpochybňovali nedávnou a dávnou historii Ruska, aby vlastně tvrdili, že Rusko je náš přítel a Západ podněcovatel válek. Že historicky Rusko nikdy nebylo demokratické, o tom není zapotřebí diskutovat. A je více než paradoxní a bizární, když paní Kateřina Konečná křísí pseudovědeckou rétoriku 19. století, aby „Slované drželi při sobě,“ jako kdyby státy východní Evropy byly pokrevně čisté a Slované byli nějakým způsobem k sobě bratrsky vázáni. Jako kdyby záleželo na rase a pokrevním původu, než na společných vznešených ideálech lidství oproštěných od jakýchkoli rozdílů. Taková je nyní i rétorika slovenských sousedů, kde se paní Konečná nepochybně inspirovala. I její tvrzení, že chce zakázat zbrojení v EU, se vlastně podobá ctnostnému přání Václava Havla - totiž, že jsme vstoupili do zlaté éry bez válek. Ale takhle to není a ani v dohledné budoucnosti nebude - lidská povaha se totiž ani v rámci staletí nijak zásadně nemění. A nevyzbrojovat se tedy znamená - ačkoli je to opět vznešené, věnovat peníze někam jinam - znamená pouze vzdát se s rukama vzhůru budoucímu potenciálnímu agresorovi.
Jedno je jasné - války vždy končí diplomatickými jednáními. Nemůže to však být na úkor napadené země. Že se ustupovat nebo spolupracovat s diktátory nevyplácí, o tom nás už historie dostatečně poučila. A je jenom na každém, zda bude naslouchat hlasu svých vyhrocených emocí, nebo dá prostor kritickému a racionálnímu přemítání.
