Oběšené prase, upálený kohout, prokleté myši. Středověké soudy se zvířaty

Alespoň podle amerického lingvisty a obhájce zvířat Edwarda Paysona Evanse, který v roce 1906 vydal knihu Criminal Prosecution and Capital Punishment of Animals (Trestní stíhání a trest smrti pro zvířata), ve které shromáždil odkazy na stovku procesů se zvířaty.

Jak konstatují Hana Müllerová a Vojtěch Stejskal, autoři knihy Ochrana zvířat v právu, šlo o právní praxi rozšířenou v Evropě od 13. do 19. století, a to především na území dnešní Francie, západního Německa, Švýcarska a severní Belgie.

„Středověká společnost měla přístup odlišný od dnešního racionalismu. Tehdejší právo umožňovalo soudit a trestat dokonce i mrtvé lidi, věci – třeba sloup, který spadl a někoho zabil – či zvířata,“ podotýká Jiří Šouša z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Blízké soužití zvířat s lidmi poskytovalo daleko víc možností kontaktu než dnes. Na cestách se pohybovali koně a osli, podél nich se volně pásly krávy, po ulicích pobíhali vepři i toulaví psi. A mezi tím vším se bez dozoru batolily malé děti, takže k tragickým neštěstím docházelo každou chvíli.

Zvířata přitom měla pro přežití daleko větší význam než dnes, v jistém smyslu byla platnými členy společnosti. „Smrt krávy, koně nebo vepře, živitelů domácnosti, pociťovala tehdejší rodina jako závažnější katastrofu než třeba smrt desáté dcery,“ podotýká Jiří Šouša.

Právo hledělo na zvířata jako na subjekty odpovědné za své chování. Procesy vedli vystudovaní právníci, diskutovalo se o nich na univerzitní půdě. Soudy probíhaly stejně jako u lidských pachatelů: od podání trestního oznámení, přes výslech svědků pod přísahou, vystoupení žalobce a obhájce až po vydání rozsudku a vykonání ortelu.

A rozsudky bývaly stejně brutální jako u lidí: veřejné upálení, oběšení, zahrabání zaživa, utopení, uvláčení… Někdy bylo zvíře před popravou dokonce mučeno stejným způsobem, jakým se provinilo na oběti. Kdo zlo způsobil, musí trpět stejnou měrou!

Nejvíc delikventů se nacházelo mezi vepři. Už jen samotné chrochtání a kvičení před tribunálem jim přitěžovalo – úcta k soudu žádná! Za první historicky doložený případ tohoto druhu se považuje zmínka z roku 1266, kdy bylo ve francouzském Fontenay-aux-Roses upáleno prase za napadení dítěte.

V září 1379 ve vesnici Saint-Marcel-le-Jeussey volně pobíhající stádo vepřů smrtelně zranilo malého pasákova syna Perrinota Mueta. Všichni pašíci byli odsouzeni k trestu smrti. Nakonec však propadli hrdlem pouze tři „vrazi“. „Participes criminis“ neboli spolupachatelé, kteří byli pouze „přítomni smrti zmíněného“, dostali milost. Ale až poté, co se jich na žádost převora místního kláštera zastal sám Filip Smělý, vévoda burgundský.

Složitý případ s více obviněnými řešil také soud, který proběhl v lednu 1457 v burgundském Savigny-sur-Etang. „Pan Martin, zmocněnec urozené paní Barnaultové, ctihodnému soudu sdělil, že v úterý před Vánocemi prasnice a jejích šest selat, jež jsou nyní jmenovanou dámou zadrženy a vězněny, jelikož byly přistiženy při činu, spáchaly na osobě pětiletého Jehana Martina vraždu a zabití a to dokonaly, ježto se shledává, že jsou vinny zločinem. Po řádném vyslechnutí všech, kdo popisují tuto událost, rozhodujeme, že uvedená prasnice bude předána panu Poinceau, mistru ostrého meče, aby ji popravil způsobem, jak určuje tento rozsudek,“ pravil nález tribunálu.

Provinilá bachyně byla oběšena. U selat soudce přihlédl k nízkému věku, špatnému příkladu matky i nedostatečným důkazům o spoluvině a vyzval jejich majitele Jeana Baillyho, aby za ně zaplatil kauci. Ten však odmítl, údajně protože nedokázal zaručit, že se mladí delikventi v budoucnu zdrží protiprávního jednání. Soudce přesto selata ušetřil, lakomému majiteli je ale nevrátil, putovala pod patronát majitelky panství.

Soudy se zvířaty se často zaobíraly také sodomií, při níž byla zvířata ve skutečnosti oběťmi. Tresty bývaly velmi přísné, například zahrabání zaživa. „Zatímco z dnešního pohledu by šlo o týrání, tehdy byla zvířata trestána jako spolupachatelé. U sodomie totiž středověká společnost obvykle nerozlišovala agresora a oběť, popraveni bývali oba zúčastnění,“ vysvětluje Jiří Šouša.

Výjimku představoval případ zvrhlého čeledína Jacquesa Ferrona, jenž si roku 1750 užíval tělesných rozkoší s oslicí Jenny. Soud v městečku Vanves shledal nešťastníka vinným a odsoudil ho k trestu smrti oběšením, kterýžto rozsudek byl vzápětí vykonán.

Obhájce oslice však předložil místopřísežné prohlášení podepsané obyvateli její rodné obce v čele s farářem. „Jsme ochotni vydat svědectví, že je slovem i skutkem a ve všech svých životních zvycích tím nejpočestnějším stvořením,“ zaručili se za obžalovanou s tím, že ji znají po celý život.

Dobré mravy zvířete dosvědčila skoro celá vesnice, a tak soud oslici nakonec zprostil viny. Zda na to měl vliv fakt, že byla majetkem pana starosty, dnes už jen těžko rozsoudíme…

Zatímco tragická úmrtí způsobená zvířaty řešily světské soudy, specialitou církevních tribunálů byla ochrana polí. Do klatby se tak dostávali krtci, krysy a myši, kobylky, slimáci a další škodlivá havěť. Papež Alexandr VI. dokonce vydal bulu proti chroustům.

Jak vypadal typický církevní rozsudek? Jako ortel, který padl u biskupského soudu v Lausanne roku 1452: „Zaříkám vás, nemoci přinášející červi nebo myši, abyste ihned zmizeli z těchto vodstev, polí nebo vinohradů a už v nich dále nebydleli, ale přestěhovali se do takových míst, kde nemůžete nikomu škodit. Proklínám vás, abyste byli prokleti všude, kam vstoupíte, aby vás den ode dne ubývalo, až vás nebudou k nalezení nikde ani zbytky, s výjimkou těch, kteří slouží k blahu a užitku lidí!“

Marně však kněží proklínali a hrozili exkomunikací. Marně procesí obcházela pole s hostií. Marně soudci apelovali na dobrou vůli a nabízeli škůdcům náhradní pozemky… Delikventi na nic nedbali. Když biskup Egbert z Trevíru proklel vlaštovky, jež svatokrádežně pošpinily jeho hlavu a roucho trusem přímo v průběhu mše svaté, vesele kálely v kostele dál.

Podstatně hůř ovšem dopadl kohout „posedlý ďáblem“, jenž snesl v Basileji roku 1474 vejce. Každý přece ví, že kohoutí vejce je veledůležitou čarodějnou ingrediencí! A tak byl ubohý kur za ten „ohavný a nepřirozený zločin“ před zraky mnoha diváků upálen na hranici kacířů i s údajnými vejci.

Přidělení obhájce škůdcům bývalo spíše formalitou. Pak ale přišel roku 1522 do francouzského Autunu jako obhájce výmluvný právník Bartholomeo Chassenée. Aby pozdržel řízení ve prospěch svých klientů – krys, jež „zločinně snědly a svévolně zničily“ úrodu ječmene, využil všechny možné právní kličky.

Představte si horký srpnový den, pole s dozrávajícím obilím a dusot kopyt. Na okraji lánu přitáhne herold koni uzdu a zvučným hlasem hřímá do liduprázdné krajiny: „Na vědomost se dává všem krysám, aby se v den Nanebevzetí Panny Marie hodinu po ranním klekání dostavily před biskupský soud ve městě Autun, kde své škodlivé jednání obhájí!“

Tak to skutečně proběhlo, leč provinilí hlodavci před tribunál nedorazili. Chassenée prohlásil, že se způsob předvolání nedostal ke všem jeho klientům v diecézi. Soud tudíž uložil kaplanům farností, aby předvolali „každou zde žijící krysu“. Když obviněné nepřišly ani ke druhému stání, vysvětlil obhájce jejich absenci tím, že předvolání takového počtu krys vyžaduje více času na přesun. Lhůta byla prodloužena.

Napotřetí Chassenée zas tvrdil, že v kraji žije mnoho koček, a to zejména ve vlastnictví žalobců. „Mé klientky musí čelit vážné hrozbě ze strany svých smrtelných nepřátel, jenž sledují každý jejich pohyb a s jasným záměrem na ně číhají za každým rohem a průchodem!“ horlil před soudem.

Navrhl proto zavřít v inkriminovaný den všechny kočky doma, aby nemohly jeho klientky zastrašovat, a to pod sankcí pokuty pro žalobce. I tento argument shledal soudce platným, leč žalobcům došla trpělivost a na jejich protest byli provinilí hlodavci v nepřítomnosti odsouzeni, aby pod hrozbou církevní kletby urychleně opustili pole.

Říkáte si temný středověk? Poslední případ, který Edward Evans v knize zaznamenal, proběhl roku 1906 ve švýcarském Délémontu. Z vraždy byl tehdy obviněn pes, jenž zardousil člověka při loupežném přepadení. Dva muži, kteří útok naplánovali a provedli, vyfasovali pouze doživotí. Pes byl popraven.

„Trest smrti pro němé zvíře za jeho zločiny se nám zdá tak iracionální a absurdní, že téměř nemůžeme uvěřit, že by rozumní a rozvážní lidé mohli kdy být vinni takovou pošetilostí,“ okomentoval to Evans.

Přesto zvířecí procesy probíhaly v některých koutech Evropy do 19. století a v USA ještě ve století dvacátém. K nejznámějším patří poprava slonice Mary z cirkusu Sparks World Famous Shows. Za zabití svého ošetřovatele byla veřejně oběšena – bez soudu – v americkém městě Erwin 13. září 1916.

Jako šibenice posloužil průmyslový jeřáb, který používala železniční společnost k vykládání dřeva z nákladních vagonů. Trýznivá exekuce se ovšem povedla až napodruhé, protože při prvním pokusu praskl pod váhou pětitunového zvířete řetěz, na němž ho věšeli. A Erwin se do dnešních dnů nezbavil hanlivého přízviska „město, které pověsilo slona“.

Bylo trestání nevědomých tvorů rozmarem primitivní společnosti? Projevem tmářství? Krutou zábavou davu? Podivnou parodií? Na to dodnes nemají historikové jednoznačný názor. „K jednotlivým případům je třeba přistupovat individuálně. Zatímco trestání zvířat za sodomii je bohatě doloženo, ohledně ostatních případů se v současné právní historiografii vedou diskuse, jak časté byly a zda šlo opravdu o komplexní právní proces,“ podotýká Jiří Šouša.

Někteří historikové považují středověké soudy se zvířaty za pokračování prastaré zásady lex talionis neboli zákona odplaty. Oko za oko, zub za zub, život za život! Jiní připomínají ambice a zištnost právníků. Peníze se totiž při procesech jen točily, obec platila náklady na stravování vězněných, palmáre obhájci i odměnu katovi. A doba zrodu právnického povolání nahrávala úzkostlivému lpění na dodržování všech náležitostí.

V neposlední řadě mohlo jít o ventil napětí v nejistých dobách, soudní proces potvrzoval, že právo je vymahatelné a platí, padni, komu padni. Podíl na událostech nejspíš měla i hysterie, o čemž svědčí fakt, že nejvíc procesů se zvířaty se konalo v období honů čarodějnice.

Zásadní však asi byla potřeba vyrovnat se alespoň symbolicky s tragédií provázenou pocity bezpráví, bezmoci a zloby vůči „zločinnému“ zvířeti. „Nejsnazší a z hlediska lidského společenství nejméně škodlivé je vykonat odplatu na samotném zvířeti, a ukojit tak lidskou touhu po vykonání spravedlnosti,“ konstatují Hana Müllerová a Vojtěch Stejskal v knize Ochrana zvířat v právu.

Přes nespornou absurditu to fungovalo po staletí. S nástupem osvícenského racionalismu se sice začal častěji ozývat názor, že by za škodu způsobenou člověku nemělo odpovídat zvíře, ale jeho vlastník. „Stejně jako se dobytku nevydávají žádné zákony, tak dobytek ani nemůže žádný zákon přestoupit, proti němu se prohřešit, a tedy ani být potrestán,“ argumentovala například vyhláška města Bernu z roku 1666.

Cestu do všeobecného povědomí si však tato myšlenka razila velmi pomalu až do 19. století, kdy ji jasně definoval Napoleonův Code civil (1804), rakouský všeobecný zákoník občanský (1811) a německý občanský zákoník (1896).