Město se probudilo do nového dne a i oni se probudili do nového dne. Jenže Budapešť se už nikdy neprobudí z věčného spánku, z toho líného kómatu, do kterého upadla, když se rozpadla říše. Ale kdo mohl tehdy tušit, že ten srbský budižkničemu, co v parku netrefil ani veverku, kdo mohl tušit, že tomu mizerovi zrovna začne kručet v břiše a půjde si chtít koupit něco k jídlu, obloženou housku nebo tak něco. Protože tenkrát ještě neexistovaly gumové bagety, co chutnají, jako když hryžeš mrtvému nos. A co se jimi futrujeme každou polední přestávku nad klávesnicí, abychom byli dostatečně výkonní a nepromarnili drahocenný čas, který nepatří nám, ale naší firmě, protože je středa a ne sobota. A protože je krize a na naše místo čeká dalších dvacet lidí, jen na ně ukázat prstem a budou tady sedět i v sobotu a nebudou ani jíst gumové bagety, ani si dělat desetiminutové pauzy na kafe, po kterých vždycky podezřele smrdíte tabákem. Tedy vážně, Milane, už byste toho měl nechat, je to tak nemoderní a zdržuje vás to od práce. Nehledě na to, kdo pak bude platit to léčení. Dneska už je jiná doba a lidé se o sebe musí postarat sami. Pracovat a šetřit a zase pracovat a hlavně nečekat, že se o vás postará stát. Je krize a celý tenhle systém se sociálním pojištěním, důchody a zdravotnictvím zdarma, celý tenhle humbuk, který jsme zdědili ještě z devatenáctého století, co vám mám povídat, to brzy skončí.
Z toho devatenáctého století, které skončilo, když si jeden srbský hejsek chtěl koupit obloženou housku, kdo to kdy mohl tušit. Nejmíň ze všeho to tušil ten Ferdinand a toho varovali. Ale on si myslel, kdo by se opovážil na následníka trůnu, proč by to dělal, vždyť já mám jenom nejlepší úmysly, budu to dělat úplně jinak než staříček. Dám těm svým národům trošku víc svobody, jen ať si mluví těma svýma hatmatilkama a zpívají ty svoje národní písně, všechny ty čardáše, dumky a polky, vždyť nám tu všem pospolu bude dobře. A v tu ránu proti němu vyskočí ten srbský pobuda, Černá ruka, takové dětinské jméno, jako když si kluci hrají na vojáčky. A jak to drží tu pistoli, pomyslí si Ferdinand, nejraději by vystoupil z vozu a ukázal mu, jak se správně míří. Ferdinand je nějaký střelec, stěny na Konopišti by o tom mohly vyprávět, kdyby uměly mluvit, to je panečku paroží! Žofka mu vždycky říká, jestli by už s tím nechtěl přestat, za chvíli už to nebude kam dávat a budeme muset sundat ten obraz s pastýři, co jsme dostali jako svatební dar od cara Mikuláše. Ale když minulý týden zastřelil dvanácteráka, a to už je panečku nějaké umění, když viděla, jak mu v očích svítí plamínky nadšení, tak ho vytahala jemně za ucho, jak to má rád a jak to dělá, když je nikdo nevidí, a poručila Bětce, ať sundá ty pastýře. Stejně je to kýč, to se ví, vkusu moc Mikuláš nepobral, to ta ruská duše. Tahle Žofie, Žoša, tu mu sám milosrdný seslal, to bude jiná císařovna než teta Alžběta, dej jí Pánbůh lehké spočinutí. Ta se starala jen o parádu a sama o sebe, i manželské povinnosti jí byly zatěžko, a tak strýci dohodila tu herečku, a hubená byla jak lunt. To Žoša, to je opravdová ženská, do tahu i do kočáru, vzorná matka, ta by nikdy nedopustila, aby jejich děti skončily jako bratranec Rudolf, co zběhl k liberálům, honil ženský a bral morfium a pak se na Štědrý den zhroutil a plakal, že už nemůže dál a že je s ním konec a strýc se za něj tolik styděl, protože z něj chtěl mít vojáka a místo toho měl doma babu. A tak mu Rudolf ani nenapsal dopis na rozloučenou, jenom své matce, Alžbětě, která by ho přece bývala mohla zachránit, kdyby si ho hleděla víc než parády. Tenhle císařský dvůr ve Vídni se blýská, i když je prolezlý červy skrz naskrz, ale jaký to byl skandál, když strýcovi představil Žofii! Ta bachratá vestfálská matrona, co se šikovně provdala, aby si mohla říkat arcivévodkyně těšínská, si dělala naděje, že mu udá jednu z těch svých pizizubek se špičatou bradou, ta se náramně divila, když zjistila, že za nimi do Bratislavy nejezdí za jejími dcerami, ale za její dvorní dámou, tou českou myškou. Strýc nakonec sňatek povolil, po dlouhém přemlouvání, mohl by si přeci jen namluvit někoho s lepším rodokmenem, handlují s nevěstami jako se psy, nakonec jsou stejně všichni příbuzní a polovina dětí jsou blbci a idioti.
A tak byla svatba, ale Žofi ho nesměla doprovázet na cestách, až teď do Sarajeva, první velká cesta po boku následníka, oficiálně, tolik se těšila, jak jí to sluší v těch bílých šatech, vypadá pořád jako holčička, zatím nikdo neví, že pod srdcem nosí další život, čtvrtého ptáčka zpěváčka, bude to holka nebo kluk, hlavně aby to bylo zdravé dítě, narodí se do lepších časů, o to on už se postará. Ale to už Gavrilo vypálí, úplně zblízka a ještě jednou, nakonec sedmkrát, protože arcivévoda je přece jenom větší než veverka, ale jeden nikdy neví a sedm je magické číslo pohádek, co mu vyprávěli před spaním. „Nic mi není,“ řekne Ferdinand a zemře. A ani po smrti nedají Žofce pokoj a její rakev postaví o stupeň níž, přece jen mezi ně nikdy nepatřila. A za sedmero řekami a sedmero horami začne válka, budou jí říkat velká válka, protože si nedokážou představit, že po té velké válce, ještě než si stačí vydechnout, zasít na poli a porodit nové děti, přijde válka ještě větší, tak velká, že by se jí mohlo říkat největší, ale jeden už od teď nikdy neví, co nás ještě čeká, tak se jí pro jistotu říká prostě druhá. A vojáčci padají na frontě jako hrušky, neměl byste v zákopech kouřit, desátníku Milane, nepřítel nikdy nespí a mu tady posíláte světýlka z cigaret jako signály, tady jsme, zastřelte si nás! A krom toho nám docházejí zásoby, za chvíli budete muset kouřit staré listí nebo čaj, i když toho už taky máme málo. A za každým vojáčkem Milanem čeká netrpělivě dvacet dalších vojáčků, až se budou moci nechat zabít.
A po té první velké válce se velké Uhersko úplně rozpustí, Slováci chtějí být najednou s Čechama, Sedmihradsko je prý odjakživa rumunské a Srbové, kteří to všechno spískali, si taky ukousnou. A pak je velká krize, zrovna taková, jako máte teď tady, pak je další válka a zase si Maďaři vyberou špatnou stranu, kdybyste vy měli takové zkušenosti s Rusy, jako máme my, tak byste to pochopili, že to bylo menší zlo, vždyť jsme to potom zažili, co tady provedli, a deset let po druhé válce jsme tu měli další válku, ale té se říká jenom povstání, protože byla každému jedno, každému kromě nás a Rusů, a teď tu máme konečně demokracii a tu máš, krize a nevrlí sousedi, vláda, která lže. A celou tu dobu Budapešť spí, zůstala jako velká hlava kejklající se na směšně malém tělíčku, zrovna tak jako Vídeň. Ale Vídeň má své turisty, kvůli kterým hraje každý večer teátr velké monarchie, nablýskané opery, kavárny s klavírem a Sachr dortem, každé druhé jméno je české, no to byli jen služtičky a kuchařky, Češi jsou fuj a kradou. Slovutný herec, národní poklad, který hrál až v Hollywoodu, je každý večer opilý v hledišti Burgtheatru a vyrušuje. A slovutný spisovatel nechce mít se svou zemí, tou černou dírou, nic společného, naštěstí tu máme novou krev, Nobelovu cenu, ale slovutná spisovatelka svou zemi taky nenávidí a nejvíc Vídeň, tu krásnou kulisu, ve které turisti vykřikují nadšením a nevidí, že je všechno z papírového mašé. To Budapešť nemá zapotřebí, takhle hrát komedii, pro koho taky. Jen velký kamenný lev na mostě si občas vzpomene, jak to bylo krásné, když kolem něj v létě mašírovali husaři ve slavnostní uniformě.
V celé té zmatené skrumáži komplexů, křivd a oslnivé kultury, co měla ten svinčík vyvažovat, v celém to prapodivném nostalgickém ukřivděném útvaru, který se u piva nebo u pálenky dohadoval o svém historickém údělu, který se tvrdošíjně nazýval střední Evropou a který od věky věků zbytek starého kontinentu opakovaně zrazoval a házel zpátky na Východ, k těm barbarům, ke kterým stejně patří, k těm samým barbarům, před kterými jej od věků tenhle výplazek civilizace bránil, aby si mohli v klidu rozvíjet své osvícenství a kolonialismus a dívat se na ně svrchu, když hrdý Albion a sladká Francie zase zradily, ale oni to udělali úplně přirozeně, je přece normální zradit někoho, kdo k nám nepatří a nikdy patřit nebude. A lidi si popláčou, napíšou básničku nebo protest song, položí kytičku na hrob národních velikánů, někdo zbytečně zemře, ale živá pochodeň temnotu neosvětlí a jede se dál, vždyť oni jsou tam na to zvyklí, obeženeme je ostnatým drátem a oni už si to nějak mezi sebou vyřídí, jen se podívejte, jak se nenávidí, jak se dohadují o každý poledník, kdo z nich je nám nejblíž, kde že je ten pomyslný střed Evropy, ale všichni jsou nám stejně vzdálení, někde mezi Uralem a Sibiří. V tomhle koutu bublajícím nespokojeností je jedno město ještě mizernější a zlopotvornější než Budapešť. Praha, matička má stověžatá, matka měst, město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká, a přece v něm na vás padne taková tíseň, hluchý pocit někde nad srdcem, plíživý a vytrvalý, a kanály smrdí před deštěm, ale to je jen všechna ta špína, co tu po staletí koluje jako otrávená krev v mrtvých žilách a takový déšť, který by ji smyl, nikdy nepřijde.
Z toho devatenáctého století, které skončilo, když si jeden srbský hejsek chtěl koupit obloženou housku, kdo to kdy mohl tušit. Nejmíň ze všeho to tušil ten Ferdinand a toho varovali. Ale on si myslel, kdo by se opovážil na následníka trůnu, proč by to dělal, vždyť já mám jenom nejlepší úmysly, budu to dělat úplně jinak než staříček. Dám těm svým národům trošku víc svobody, jen ať si mluví těma svýma hatmatilkama a zpívají ty svoje národní písně, všechny ty čardáše, dumky a polky, vždyť nám tu všem pospolu bude dobře. A v tu ránu proti němu vyskočí ten srbský pobuda, Černá ruka, takové dětinské jméno, jako když si kluci hrají na vojáčky. A jak to drží tu pistoli, pomyslí si Ferdinand, nejraději by vystoupil z vozu a ukázal mu, jak se správně míří. Ferdinand je nějaký střelec, stěny na Konopišti by o tom mohly vyprávět, kdyby uměly mluvit, to je panečku paroží! Žofka mu vždycky říká, jestli by už s tím nechtěl přestat, za chvíli už to nebude kam dávat a budeme muset sundat ten obraz s pastýři, co jsme dostali jako svatební dar od cara Mikuláše. Ale když minulý týden zastřelil dvanácteráka, a to už je panečku nějaké umění, když viděla, jak mu v očích svítí plamínky nadšení, tak ho vytahala jemně za ucho, jak to má rád a jak to dělá, když je nikdo nevidí, a poručila Bětce, ať sundá ty pastýře. Stejně je to kýč, to se ví, vkusu moc Mikuláš nepobral, to ta ruská duše. Tahle Žofie, Žoša, tu mu sám milosrdný seslal, to bude jiná císařovna než teta Alžběta, dej jí Pánbůh lehké spočinutí. Ta se starala jen o parádu a sama o sebe, i manželské povinnosti jí byly zatěžko, a tak strýci dohodila tu herečku, a hubená byla jak lunt. To Žoša, to je opravdová ženská, do tahu i do kočáru, vzorná matka, ta by nikdy nedopustila, aby jejich děti skončily jako bratranec Rudolf, co zběhl k liberálům, honil ženský a bral morfium a pak se na Štědrý den zhroutil a plakal, že už nemůže dál a že je s ním konec a strýc se za něj tolik styděl, protože z něj chtěl mít vojáka a místo toho měl doma babu. A tak mu Rudolf ani nenapsal dopis na rozloučenou, jenom své matce, Alžbětě, která by ho přece bývala mohla zachránit, kdyby si ho hleděla víc než parády. Tenhle císařský dvůr ve Vídni se blýská, i když je prolezlý červy skrz naskrz, ale jaký to byl skandál, když strýcovi představil Žofii! Ta bachratá vestfálská matrona, co se šikovně provdala, aby si mohla říkat arcivévodkyně těšínská, si dělala naděje, že mu udá jednu z těch svých pizizubek se špičatou bradou, ta se náramně divila, když zjistila, že za nimi do Bratislavy nejezdí za jejími dcerami, ale za její dvorní dámou, tou českou myškou. Strýc nakonec sňatek povolil, po dlouhém přemlouvání, mohl by si přeci jen namluvit někoho s lepším rodokmenem, handlují s nevěstami jako se psy, nakonec jsou stejně všichni příbuzní a polovina dětí jsou blbci a idioti.
A tak byla svatba, ale Žofi ho nesměla doprovázet na cestách, až teď do Sarajeva, první velká cesta po boku následníka, oficiálně, tolik se těšila, jak jí to sluší v těch bílých šatech, vypadá pořád jako holčička, zatím nikdo neví, že pod srdcem nosí další život, čtvrtého ptáčka zpěváčka, bude to holka nebo kluk, hlavně aby to bylo zdravé dítě, narodí se do lepších časů, o to on už se postará. Ale to už Gavrilo vypálí, úplně zblízka a ještě jednou, nakonec sedmkrát, protože arcivévoda je přece jenom větší než veverka, ale jeden nikdy neví a sedm je magické číslo pohádek, co mu vyprávěli před spaním. „Nic mi není,“ řekne Ferdinand a zemře. A ani po smrti nedají Žofce pokoj a její rakev postaví o stupeň níž, přece jen mezi ně nikdy nepatřila. A za sedmero řekami a sedmero horami začne válka, budou jí říkat velká válka, protože si nedokážou představit, že po té velké válce, ještě než si stačí vydechnout, zasít na poli a porodit nové děti, přijde válka ještě větší, tak velká, že by se jí mohlo říkat největší, ale jeden už od teď nikdy neví, co nás ještě čeká, tak se jí pro jistotu říká prostě druhá. A vojáčci padají na frontě jako hrušky, neměl byste v zákopech kouřit, desátníku Milane, nepřítel nikdy nespí a mu tady posíláte světýlka z cigaret jako signály, tady jsme, zastřelte si nás! A krom toho nám docházejí zásoby, za chvíli budete muset kouřit staré listí nebo čaj, i když toho už taky máme málo. A za každým vojáčkem Milanem čeká netrpělivě dvacet dalších vojáčků, až se budou moci nechat zabít.
A po té první velké válce se velké Uhersko úplně rozpustí, Slováci chtějí být najednou s Čechama, Sedmihradsko je prý odjakživa rumunské a Srbové, kteří to všechno spískali, si taky ukousnou. A pak je velká krize, zrovna taková, jako máte teď tady, pak je další válka a zase si Maďaři vyberou špatnou stranu, kdybyste vy měli takové zkušenosti s Rusy, jako máme my, tak byste to pochopili, že to bylo menší zlo, vždyť jsme to potom zažili, co tady provedli, a deset let po druhé válce jsme tu měli další válku, ale té se říká jenom povstání, protože byla každému jedno, každému kromě nás a Rusů, a teď tu máme konečně demokracii a tu máš, krize a nevrlí sousedi, vláda, která lže. A celou tu dobu Budapešť spí, zůstala jako velká hlava kejklající se na směšně malém tělíčku, zrovna tak jako Vídeň. Ale Vídeň má své turisty, kvůli kterým hraje každý večer teátr velké monarchie, nablýskané opery, kavárny s klavírem a Sachr dortem, každé druhé jméno je české, no to byli jen služtičky a kuchařky, Češi jsou fuj a kradou. Slovutný herec, národní poklad, který hrál až v Hollywoodu, je každý večer opilý v hledišti Burgtheatru a vyrušuje. A slovutný spisovatel nechce mít se svou zemí, tou černou dírou, nic společného, naštěstí tu máme novou krev, Nobelovu cenu, ale slovutná spisovatelka svou zemi taky nenávidí a nejvíc Vídeň, tu krásnou kulisu, ve které turisti vykřikují nadšením a nevidí, že je všechno z papírového mašé. To Budapešť nemá zapotřebí, takhle hrát komedii, pro koho taky. Jen velký kamenný lev na mostě si občas vzpomene, jak to bylo krásné, když kolem něj v létě mašírovali husaři ve slavnostní uniformě.
V celé té zmatené skrumáži komplexů, křivd a oslnivé kultury, co měla ten svinčík vyvažovat, v celém to prapodivném nostalgickém ukřivděném útvaru, který se u piva nebo u pálenky dohadoval o svém historickém údělu, který se tvrdošíjně nazýval střední Evropou a který od věky věků zbytek starého kontinentu opakovaně zrazoval a házel zpátky na Východ, k těm barbarům, ke kterým stejně patří, k těm samým barbarům, před kterými jej od věků tenhle výplazek civilizace bránil, aby si mohli v klidu rozvíjet své osvícenství a kolonialismus a dívat se na ně svrchu, když hrdý Albion a sladká Francie zase zradily, ale oni to udělali úplně přirozeně, je přece normální zradit někoho, kdo k nám nepatří a nikdy patřit nebude. A lidi si popláčou, napíšou básničku nebo protest song, položí kytičku na hrob národních velikánů, někdo zbytečně zemře, ale živá pochodeň temnotu neosvětlí a jede se dál, vždyť oni jsou tam na to zvyklí, obeženeme je ostnatým drátem a oni už si to nějak mezi sebou vyřídí, jen se podívejte, jak se nenávidí, jak se dohadují o každý poledník, kdo z nich je nám nejblíž, kde že je ten pomyslný střed Evropy, ale všichni jsou nám stejně vzdálení, někde mezi Uralem a Sibiří. V tomhle koutu bublajícím nespokojeností je jedno město ještě mizernější a zlopotvornější než Budapešť. Praha, matička má stověžatá, matka měst, město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká, a přece v něm na vás padne taková tíseň, hluchý pocit někde nad srdcem, plíživý a vytrvalý, a kanály smrdí před deštěm, ale to je jen všechna ta špína, co tu po staletí koluje jako otrávená krev v mrtvých žilách a takový déšť, který by ji smyl, nikdy nepřijde.
